Vánoce v nás

Mé první kontakty s křesťanstvím byly skrze babičku, která se narodila v roce 1920 a do kostela chodila pravidelně celý život.

Z doby, kdy jsme byli děti si pamatuji, že večer, když si vytáhla zuby a odložila je do sklenice na nočním stolku, se po zhasnutí v posteli ještě dlouho modlila. Modlila se každý večer za nás za všechny.

Jsem pokřtěný. Nevybavuji se ten okamžik, ale řekli mi to. Nikdy jsme s rodiči do kostela nechodili, ale když se mne na základní škole spolužáci ptali, jestli jsem křesťan nebo pohan, řekl jsem samozřejmě křesťan. I v osmdesátých letech znělo slovo pohan stejně hanebně jako dnes. Tenkrát ještě nikdo z nás neznal slovo ateista.

Od puberty až dodnes mne kostely, kaple a kláštery míjí jako architektonické skvosty či magická místa, při mých cestách po České republice a Evropě. Nikdy jsem v kostele moc dlouho nevydržel, až v posledních letech, vždy o Vánocích, navštěvuji mši, ten dotek křesťanství si během vánoční doby neodpustím, je to zkrátka povinnost, naladit se na největší svátky roku v sobě, alespoň na chvíli pocítit jejich opravdovou spiritualitu a význam, ne jen to pozlátko třpytící se na nás z výkladních skříní a obrazovek. Stále ještě nevím, zda jsem opravdu křesťan. Ale to není důležité. Jak říkal indický mudrc Svámí Vivékananda - mám raději upřímné ateisty než modlářské a pokrytecké věřící.

Tentokrát jsme se na Boží hod Vánoční ocitli na Vysočině, mše byla v románském kostele v Křižanově a jak se dalo čekat, praskal ve švech. Inu jsou Vánoce a jsme na Vysočině. Ale ještě chvíli odbočím.

Když se dostaneme do věku, kdy již nejsme mladí, ale také nejsme starci, tak si každý, kdo se nějakým způsobem vyvíjí a je možná trochu filozofem, začne klást otázky. Po všech těch vypitých lahvích, po všech snědených vepřových kotletách, po všech těch romantických láskách, po všech rodinných strastech i radostech, po všech těch hodinách strávených v práci, po všech těch vydělaných penězích. Co tedy bude? To je ten život? Stát se cynikem nebo se pohybovat stále mezi svým žaludkem, koulema a povinností milovat a zpětně lásku vyžadovat? Co tedy jako bude dál, he?

Tento věk krásně a s černým humorem jemu vlastním popsal Pittigrilli:

"Byl stár čtyřicet let: nejhroznější věk. Stařec nebudí soucit, poněvadž už je stár, mrtvého nelitujeme, poněvadž už je mrtev, bolestný je pouze pohled na toho, jenž se blíží stáří, jenž se blíží smrti. Čtyřicet let!"

Ale zpět k těm milým, prostým venkovským tvářím do kostela v Křižanově, kde právě probíhá vánoční mše. Už jsem vám řekl jaký je rozdíl mezi dobrým a obyčejným farářem? Jsou ti "co mluví jazyky" a "vykladači". Dle těch prvních bylo napsáno Písmo Svaté, neboť skrze ně hovořil Duch svatý. Již apoštol Pavel se ve svých listech Korintským zmiňuje o tom, jak jsou pro nás důležití ti druzí - vykladači. Ti, co vysvětlují a pokouší se objasnit význam svatých textů nám, obyčejným smrtelníkům, tedy většině.

A takovým dobrým "vykladačem" je i mladý křižanovský farář, který ke svým ovečkám promlouvá hebkým hlasem, že i já - pokřtěný, tápající poutník ve světě smyslových potěšení, tužeb a chtíče, já, tak sebejistý i v nejistotách duše, i já trpělivě stojím a poslouchám. Hodinový pobyt v kostele  lze brát také jako cvičení trpělivosti a bytí samého se sebou, což si troufám tvrdit, je dnes pro velkou většinu obyvatel západního světa těžké až nesnesitelné. Bez sluchátek, bez televizoru, bez aplikace, bez pohybu, bez jakékoliv atraktivní kulisy.

Je z podivem kolik je v kostele dětí, které trpělivě stojí a poslouchají, neb jim patří království nebeské. Je to krásné, milé, hřejivé, děti vyrobily Ježíškovi spoustu dárků, které společně odnášejí k oltáři. Všechny potom budou rozděleny potřebným. Vykladač v rouše farářově vysvětluje význam betlému, kterak všichni bez rozdílu rasy, pohlaví, sociálního postavení, hledí na Jezulátko, jež je symbolem spásy, světla, nekonečné lásky.

Pře čím my ateisti potřebujeme spasit? S našimi nasycenými těly, krví naředěnou endorfinem ze sportu a ušlechtilými víny se přece podobáme Bohům. Zataraseni v pohodlíčku brouzdáme nákupními centry a skrz prsty pozorujeme pánbíčkáře, jež se formují především z řad těch všedních, životem opotřebených, obyčejných lidí. Jak to ten Nazaretský myslel, že dříve projde velbloud uchem jehly..nebo Tomáš Kempenský - "Vždyť ty sis Bože vyvolil za společníky a přátele chudobné, pokorné a tímto světem opovržené."

Pocit sounáležitosti byl při mši v kostele  opravdu mimořádný. Asi stárnu. Nebo, že bych byl přeci jen křesťan? Já dítě šedomodrých osmdesátek, puberťák a mládenec divokých devadesátek, mladý muž a tvrdý pracující prvních dvou dekád nového milénia, já čtyřicátník  jsem teď v kostele v Křižanově pocítil opravdového ducha Vánoc, teď, ano právě teď hledím na ze dřeva vyřezávaný betlém a v mikrosekundě prožívám jeho význam. Spolu s mudrci, velmoži, sedláky a mlynáři zírám do jeslí na svého Spasitele. 

"Pozdravte se navzájem" Farář nás vyzývá abychom naplnili Ježíšovu největší myšlenku:"miluj bližního svého jako sebe sama". Vrchol celé mše přichází. Vylézám ze svého láskyplného kokonu, jehož blahodárnými účinky obdarovávám své blízké - hlavně ze zvyku - a podávám ruku stařeně, jejíž tvář září nezištnou láskou. Podlamují se mi kolena. Jsem sentimentální? Nebo jsem zmoudřel? Či jsem snad hloupý idealista, když se snažím vidět to, co není, co nelze ohmatat, sníst, mít z toho zisk?

Především chci být dobrým pozorovatelem. Jeden český mystik napsal: "Zvykli jsme si planout pro události ve světě, aniž je vcelku můžeme dobře pochopit nebo je ovlivňovat. Tak se nás zmocňuje nervozita. Počínáme si jako někdo, kdo bezhlavě pobíhá v bludišti, aniž by pomyslel na to zastavit se a rozhlédnout. Usebráním se, čistotou myšlenek, duševní kázní, chvilkovým odpoutáním se od neustálých duševních podnětů - se musíme zastavit, rozhlédnout se po světe a pak stanovit správný směr."

A proto je pro mne smysl Vánoc jasný - alespoň na chvíli se zastavit, snažit se utišit v sobě všechny radosti i starosti, být v sobě, samojediný a zářící a z hlubin této zkušenosti potom obdarovávat všechny kolem sebe laskavostí, trpělivostí, pokorou a láskou.

Nechť Vánoce v nás vydrží déle než do Třech králů a i v době, kdy už se budou stromečky smutně válet u popelnic, se pokusme občas porozhlédnout kolem sebe.

Amen. Jde se nakupovat.