Náš podíl

Je osmého března. Projíždím kolem Vltavy a na Výtoni míjím ženu v roušce. První vlaštovka. V předtuše příštích dnů vidím páry vystrašených očí, další promarněné šance na sebezdokonalení a marnost naší touhy po naplnění.  

Strach z nemoci a ze smrti se táhne našimi životy jako děsivá paranoia, zhoubná úzkost ze záhuby, z konečnosti, z toho, že jednou nebudeme. Smrt je poslední tabu moderního člověka, schovali jsme ji sami před sebou  za plentu v nemocnici, do hospiců a děláme vše, co můžeme, abychom na ni zapomněli. 

Najednou je tady v přímém přenosu. Strach z nebezpečných, snědých migrantů stojících za hranicemi, z ekologické katastrofy nebo ekonomického úpadku teď ustupuje něčemu daleko silnějšímu - strachu absolutnímu, strachu z neexistence, který je v našem kolektivním vědomí hluboce zakořeněn od dob. kdy jsme propustili Boha ze svých služeb.

Ale není to jenom strach ze smrti, koronavirus přece není tak zhoubný a definitivní, abychom byli tak vyděšení. Může to být jakási infekce strachu a podřízenosti v duchu našeho národa, co z nás dělá ty vystrašené, po povelech shůry a po podřízeností toužící individua? Jasně strach z pandemie se táhne všemi národy, jen se ptám, není v nás více strachu než je potřeba? 

 První republika. Nádech. Fašisté. Hlavy dolů, pomalé, dusivé chrčení. Osvobození. Naděje. Bolševici. Duchovní devastace pod rouškou falešných ideí rovnosti & budování blahobytu. Šedesátá léta. Vůně svobody & doširoka rozevřené chřípí nasávající nové možnosti občanské společnosti. Rusáci a definitivní konsolidace společnosti. Navenek nasycení & poslušní, uvnitř vyděšení a zmrskáni do kuličky. Sametová revoluce. Znovu naděje, znovu jednota, znovu se zdá, že vláda věcí našich se k nám navrátila. Kapitalismus & nelítostný boj o přežití však uštědřuje naší prohnilé postotalitní mysli políček, ze kterého se vzpamatováváme dodnes. Za sto let dost sraček na to, abychom zakřiknutí & vystrašení, infikování nedefinovatelným strachem, s domýšlivostí ve svých měšťáckých dušičkách se stále snažíme nalézt vlastní identitu. Sebevědomí. Vůli ke konání dobra. Překročíme svůj vlastní stín nebo budeme za všech podmínek podlézat všem a všemu, jen abychom zaplatili složenky?  

Ale pozor, teď už to není sranda, jde o život! Ano, o život jde každým okamžikem, jde o to, jestli budeme stále přežívat připosraní strachy nebo osvobodíme svoji mysl od každodenních úzkostí a traumat, jež nám brání jednat sebevědomě & občansky & bez sentimentu. Umřeme. To je jisté. Jaký sračky & slabosti & nevyřízené účty se sebou samými si vezmeme do věčných lovišť je jen na nás.

 V dávných dobách, když přišla na společnost nebo národ pohroma, všichni, včetně králů se oblékli  do pytloviny, posypali si hlavu popelem, postili se a vzývali Boha. A my?

V panické hrůze z nicoty se zásobujeme potravinami a chlastem, nakupujeme na internetu a sledujeme zprávy, jako by nás měl spasit někdo jiný kromě nás samotných.

Konsolidace společnosti probíhá, jedeme v tom všichni. A tak vykupujeme hnusný šmejd z regálů supermarketů, abychom náhodou předtím než zemřeme připojeni na plícní ventilátor nehladověli, desinfikujeme vše kromě vlastní mysli plné smradlavých mršin a ovšem, šijeme roušky, jako potvrzení vlastní identity. Jsme opravdu soucitní nebo se jen chceme v našich prázdných dušičkách projednou cítít dobře? Rozněžnění vlastní dobrotou potom vše sdílíme na sociálních sítích, je to jen ten starý dobrý strach, jež nyní vytváří ten impozantní dojem jednotné a soucitné společnosti. Strach o vlastní prdel.

“Když dáváš chudým, nevytrubuj před sebou, jako to dělají pokratci v synagogách a na ulicích, aby sklízeli chválu od lidí. Amen, říkám vám, že už mají svou odměnu. Raději, když dáváš, ať tvá levice neví, co dělá pravice…”

a nebo také...

“Vy farizejové leštíte pohár zvenku, ale vaše nitro je plné hrabivosti a podlosti”.

A kdo tedy jsme? Jaká je naše identita? Jsme živnostníci, jsme zaměstnanci, jsme podnikatelé, jsme chudáci, jsme magnáti, jsme Češi, jsme Evropané, jsme lidské bytosti, jsme shlukem miliard neuronů, jsme ekonomické jednotky, jsme kusy masa toužící po naplnění, jsme bytosti čekající na zázrak. Na to, že jednou budeme šťastní. Stále na něco čekáme a u toho chlastáme, abychom zapomněli na smrt a úzkost z prázdnoty duše.

Jsme občané světa, kteří hledí s marností do budoucnosti, neboť v ní nevidí nic než zánik. Nebo je zde něco, co nás přesahuje? Nebo je to jen další výplata, další dovolená, děti na vysoké a další láhev šampaňského? V marnosti vidím naději a v úpadku vždy obrovskou možnost pro další vývoj. Jsme na cestě, hrbolaté a zaprášené, ale vedoucí vzhůru. Musíme si však uvědomit, že deset tisíc let je jen okamžik.

A teď je tady virus, ten neviditelný parchant, zákeřná bestie číhající ve slinách našich bližních na útok. Všichni jsou podezřelí.

První dva týdny opravdu všichni poctivě sledují stoupající počty nakažených, první úmrtí, hrdinné výkony epidemiologů, zdravotníků, výroky a rázná rozhodnutí psychopatů v politice.

Po nějaké době se začne jedinec nadaný svobodnou a kritickou myslí ptát - znám někoho, kdo to má? - a kolik lidí vlastně umírá denně, když zrovna neřádí ten virus?

Hlavní hrozbou pro systém jsou disidenti z řad občanů, kteří zpochybňují vládu a myslí sami. Ta je však stále ve střehu, aby zničila a odhalila sebejistotu, sebedůvěru, sebedisciplínu, sebeúctu, sebeovládání.

Ale když masa nebo voliči zároveň všichni zešílí mají jakýsi hřejivý pocit bezpečné sounáležitosti, jednoty úlu nebo stáda.

Sledujeme média jako u vytržení, v nichž generace třicetiletých zachází s fakty jako s levnou děvkou, jež si nezaslouží pražádnou úctu. Důležitá je sledovanost a slova jsou jen prostředkem k další hypnóze lidských bytostí dusících se v dostatku. Za patřičná čísla dostanou ta děcka spolu s prémiemi také něžné šéfovské poplácání po těch svých líných prdelích, které si budou v zimě jistojistě opalovat za své tvrdě vydělané peníze někde na druhé straně planety. Já vím, složenky se neptaj. 

“Varujte se farizejského kvasu.”

Stále chlastáme. Ano, křesťanství a alkohol - dva nejdůležitější hybatelé dějin západní civilizace za posledních dva tisíce let. Z Kristova impulsu měnící běh našich dějin v nás zbyl zbytek soucitu s bližním a alkohol, ten nám dává naději, konejší naše duše, jež se již nedovedou radovat sami ze sebe, z prostého naplnění obyčejným bytím.

A tak chlastáme, sledujeme seriály a ovšem, pracujeme. Sevřeni v robotickém materialismu jsme tak seriózní, když kráčíme se svou aktovkou do svých veledůležitých zaměstnání.

Čekáme na další vládní nařízení, čekáme na zvýšení platu, čekáme na zlevněné pivo nebo letecký zájezd, čekáme na nový trend či na nový zákon, čekáme na to, co nám řeknou, abychom se mohli uvolnit a v jakémsi slastném opojení zavrhnout vlastní kritické a svobodné myšlení, které  může být nepříjemné, nepohodlné & znepokojivé.

 Pandemie jako hrozba smrti, ekonomického úpadku a co bude s našimi opravdovými životy, které žijeme tady a teď? Jak se vlastně cítíme, jsme v ohrožení, jsme šťastní? Vrhneme se znovu do víru života, až skončí ta karanténa, protože my máme právo na to - užívat si, cestovat, chodit na nákupy, být spolu s ostatními lidmi někde na sluníčku, bezstarostně jíst grilované kuře a pít jedno pivo za druhým. 

A co bylo uděláno pro mravní a duchovní dimenzi života, pro povznesení člověka k vyššímu stupni důstojnosti, pro jeho vskutku svobodné a autentické uplatnění ve světě?

Neboť celá korona krize jakoby vedla k pouhému chvilkovému vytržení z konzumní totality a prvotní nástup možného zamyšlení se nad životem a nad tím, co nás přesahuje, byl nahrazen jen nekonečným, tupým a psychopatickým chrlením slov o poklesu tržeb a obratů.

 Ano, naše společnost dosáhla  vysoké životní úrovně, obědváme dvakrát denně, létáme na druhý konec planety, pohlceni prací a zážitky nám nezbývá snad ani vteřina na sebe samé. 

Ale vysoká životní úroveň  není odpovědí na všechny životní otázky, člověk rád přijímá blahobyt a přece je jeho duše rozlehlejší. Kdesi v ní vězí také hledání zákona, strach před vnitřním prázdnem, potřeba uctívání a potřeba duševního přístřeší.

Jaký je náš vlastně náš skutečný podíl ve svobodné, demokratické společnosti? V časech normálních, v časech ohrožení, v časech blahobytu i v časech méně šťastnějších?

Chceme jen brát, jako by bylo našim výsadním právem si jen užívat všech příjemností života, nebo je v nás i jiná vůle, pramenící z potřeby zušlechťovat a vyvíjet svůj smysl pro pravdu, pro vyšší estetické cítění, pro budoucnost svobody a opatrování toho, co je v tradicích moudrého, za rozvíjení rozumu a citu, za mír a počestnost ve stycích, za lidská práva a občanskou důstojnost, zkrátka za vývoj lidstva.

 V dnešním demokratickém světě se můžeme znovu ptát - kolik je tu vedle formálních politických svobod konkrétní životní svobody? Jak moc je opravdu svobodná naše mysl, chycená v pasti blahobytu, líné rezignovanosti na vlastní názor, otupená strachem z nemoci a ze smrti více než z morální prohnilosti a všeobecného psychopatického jednání, jaký je náš skutečný podíl života ve světě, kde jsme zvyklí jenom brát a čekat. 

Když volnost vyústila ve změkčilou rozmařilost a člověk užívá svobody aby sám sebe zruinoval, volnost se mění v rezignaci těch, kteří nevědí, co mají dělat. Potom přichází vláda demagogů a korupčních politiků nebo nerozumné, poučením pohrdající většiny.

Stav občanství znamená vyjít z pohodlí svého vnitřního obýváčku a i přes nepohodlí nebo nesouhlas většiny vyjít mezi lidi zcela bez postranních úmyslů, bez neustálých myšlenek na ukojení žaludku a ega se alespoň občas kultivovat sama sebe i ostatní kázní, sebeovládáním, nepřijmutím všech těch tučných kousků a zlatých vajec jež tupí smysly a odhodlaně a beze strachu v sobě neustále křísit a oživovat kritické a svobodné myšlení. Neboť skutečný boj v dnešním západním světe se odehrává v našich myslích a bojuje se o zdraví naší duše.  

Budeme tedy stále jen brát a brát pohodlně ukotveni v bezpečí moderního života nebo jsme připraveni vložit do společnosti to nejlepší, co je v nás, vyvrhnout světu všechnu svoji lásku, všechen svůj um bez ohledu na odměnu?

Jsme ochotni rozbít svou přesycenou kuklu materiálního Blaha a dát se dál směrem k vyššímu lidství, jsme ochotni vytesat ze svého ducha mramorové sloupy sounáležitosti, nadosobního soucitu, vyššího mravního zákona, který musí být dodržován bez ohledu na nedostatek, nepohodlí nebo vymezení z většinové společnosti?

Poprvé v dějinách západní společnosti žijeme v ateistické společnosti, a to nám nenahrává. Ale jak jsem již řekl, úpadek ducha, rozvolnění všech morálních & společenských norem, materialistický masakr našich myslí - to vše může být odrazovým můstkem k dalšímu vývoji. A jistojistě bude.

Ale teď ještě ne, teď si naliju skleničku, pustím nějakou pořádně cynickou a brutální hovadinu na Netflix, trochu se uvolnim..., protože já, já nezemřu, to se stává jenom špatným lidem jak říká Homer Simpson, protože já, já mám právo na všechno to blaho-bytí a okamžitý požitek ze všeho, ze všeho. Takový je můj podíl. Je červenec, je léto, život! znovu začíná.

Na chodnících leží pošlapané roušky jako mementa našeho strachu, jež se pomalu rozplývá v nadcházející prázdninové bezstarostností, v dalších vypitých lahvích, v našem nekompromisně odmítavém postoji ke smrti, k duchovním věcem, ke všemu, co nás přesahuje.

V textu byly použity citace z díla F. Peroutky, T. Learyho a V. Havla.