Listopadový uragán

“Oj Duběnko” posteskl si Hrabal ve svém Listopadovém uragánu, “dnes se cítím nějak wetterkrank…” A měl tím na mysli jakousi tesknotu na srdci, pocit smutku a zároveň naděje, kterou cítil v listopadových dnech roku 1989.

Rozněžnělý pivem a poetikou nasával v listopadových ulicích atmosféru doby z rozzářených očí mladých lidí, kteří byli, alespoň na začátku, symbolem převratných změn.

I já se dnes (17.11) cítím trochu “wetterkrank”, když zapaluji svíčku na Národní třídě.

S dalším výročím sametové revoluce příchází na mysl spoustu otázek, obav, přání i nadějí. V konfrontaci s ohňostrojem názorů nejen v mé sociální skupině není snadné se zamyslet, kterak vlastně ideály svobody a demokracie ovlivňují náš každodenní hon za kusem žvance. Žádnou ucelenou myšlenkovou práci nečekejte, jen slovosled čtyřicetiletého jedince ze střední třídy s duchem, roztříštěným divokým tepem doby. Je to text bez konceptu, plný zbrklého a nesoustředěného žvanění, jakýsi odlesk vnitřního světa Nás, svobodných jedinců vyspělého národa, Evropanů, světoobčanů, snažících se nalézt v tom úchvatném, ale ztřeštěném kaleidoskopu vlastních představ a tužeb, něco, NĚCO!

Tak a jedeme, ať se práší za kočárem.

Vedoucí úlohu strany nahradil hlas konzumu, proletářské myšlení to korporátní. Svoboda slova byla rozpuštěna v amalgámu virtuálního světa. Ideologickou totalitu nahradila totalita ekonomická. Jsou vítězové, jsou poražení, jsou dravci a vrabci. Všichni mají v očích stejnou touhu i prázdnotu i zoufalství, když se svalí do koženého křesla privátního klubu nebo jim upadne čelo na tvrdý dubový stůl. Když jsou zpití do němoty..

Jsme připraveni vybudovat sebevědomou, vzdělanou a demokraticky smýšlející občanskou společnost, když se nám dostane padesáti let nerušeného vývoje..

T.G.M.

Samozřejmě, ušli jsme kus cesty. Brodíme se sveřepě mělčinou vlastních slabostí, možná ve snaze posílit, zkultivovat, omladit duši národa. Je to riskantní cesta. Můžeme upadnout a navěky zmizet v oceánu světové uniformity a robotické vyčpělosti jako další druh zboží, jež vyšlo z módy a bylo navždy zapomenuto.

 Co v nás zbylo z ideálů svobody, pokud jsme v sobě někdy nějaké měli? Kde se v nás tenkrát vzalo to nadšení, ta nekontrovatelná blaženost, ta nepopsatelná euforie, když jsme  cinkali klíčema, stáli na náměstích, chvěli se nepopsatelným pocitem štěstí, že teď, Teď!? Co jsme tehdy chtěli? Změnu, svobodu, uvolnění ze strnulého světa bolševické šedomodré reality všedního života? Barvy? Všechno!

Tedy, co v nás z toho všeho zbylo? Nemyslím tím žádný technický vzorec nebo systém pravidel a zákonů demokratického státu nastavený na společnost, zajišťující tak její hladký a nekomplikovaný chod. Myslím tím stav ducha, úroveň naší schopnosti povznést se nad osobní poměry, schopnosti rozlišit dobro od zla v tom neustále se opakujícím boji o živobytí.

Demokracie - realistické pojetí skutečnosti, že lidská společnost je nepotlačitelně rozmanitá. Je demokratickým přesvědčením, že nikdo není dost moudrý, aby předpověděl celou budoucnost.

Ferdinand Peroutka

Každý jsme dnes více než kdy jindy uzavřeni ve své sociální skupině, ve svém časoprostoru tužeb a představ o světě, v jakémsi vakuu, kde se míjejí hologramy lidských bytostí, s nimiž většinou vedeme pouze monolog  - již téměř nesneseme konfrontaci - nesouhlas s opačným názorem, vedoucí k polemice nahradily ostré výpady a vůli přemýšlet o pravdách jiných nahradila agrese ohroženého zvířete zahnaného do kouta. Chceme vést dialog o politice, jež je živoucí, avšak zdánlivě vzdálenou složkou každodenního života, chceme přemýšlet o věcech, jež se nás v každodenním životě dotýkají možná poněkud nehmatatelněji než je právě probíhající akce na italské zboží v nejmenovaném supermarketu?!

Napříč všemi sociálními vrstvami jsme a zůstáváme nepotlačitelně rozmanití. Jsme vzteklí, jsme normalizovaní, jsme bezradní, jsme úspěšní, jsme zvrhlí, jsme nepoučitelní, jsme zvěstovatelé nádherné budoucnosti a chamtivost je naší zbraní ve světě křehkých ideálů jakési svobody a demokracie.

Málokdo z nás dokáže zcela nezaujatě, bez emotivního zabarvení nebo chladného obchodního kalkulu, nasát z éteru informaci a utvořit z ní svůj názor na věc či myšlenkový směr. Memy - informace šířící se všemi prostory vždy padnou na úrodnou půdu, tedy vždy jsou připraveny polaskat naše zhýčkané ego, vždy jsou schopny nás přesvědčit, že to je ta pravda, kterou hledáme. A proto slýchávám ve svém okolí spoustu pravd, vyřčených s takovou horlivostí, až mi běhá mráz po zádech.

Úspěšný podnikatel horkokrevně hořekuje nad neutěšenou situací migrantů ohrožujících naši civilizaci. Mašinfíra na dráze upřímně vyčítá našemu prvnímu polistopadovému prezidentovi prodej české ekonomiky západním mocnostem, závozník má najednou jasno v tom, kdo že by byl lepší americký prezident, lékař adoruje současného premiéra, protože podle čísel naše země vzkvétá, bílý límeček z nadnárodní korporace ustrašeně blábolí o nebezpečí levicového liberalismu.

Vždy ve mně hrkne a začnu se lehce třást, když je někdo až fanaticky přesvědčený o své pravdě. V tu chvíli mám pocit, že by ji dotyčný klidně vnutil svému okolí i násilím, kdyby to šlo.

A demokracie musí a je povinna pojmout v sobě všechny tyto reality a názorové proudy, i se všemi riziky, i s tou možností, že se vše může zvrtnout a může nastat oligarchie, tyranie, úřednická vláda jedniček a nul...a další nekultivované formy "vlády". Neboť je to vlastní základ a duchovní podstata demokracie, ten dialektický pohyb, připomínající nekontrolovatelné bujení všech forem života v přírodě. 

A nebo je cesta demokracie slepou uličkou, nevydařeným experimentem, vedoucím k celkovému úpadku člověka, neboť postavila nevědomou masu před strašnou zodpovědnost, kterou je další vývoj lidstva?

V čem se tedy všichni shodnem? Chceme klídek, pohodičku, obraty, benefity, v bříšku jako v pokojíčku, dodržené datumy splatnosti, atakdále, atakdále.

Všichni toužíme po klidném životě, v naší duši toužící po blahobytu se však usadil jakýsi trvalý strach z ohrožení, permanentní úzkost z nejistoty, jsme šťastní, přepracovaní, zadlužení, povýšení, nadšení...a v té změti životních realit, emočního vypětí, stavů mysli málokdy dokážeme najít společnou ideu - hodnotu, která by převyšovala naše základní potřeby těla ( jídlo, šatstvo, bydlení), a také potřeby ducha člověka, žijícího již několik pokolení ve vyspělé západní společnosti (práci, jež nás baví, hodně volného času na koníčky, cestování, chuťově uspokojivou konzumaci jídla a pití a nakupování stále většího počtu předmětů. Chceme být šťastní. A svobodní. Zdá se, že se to vzájemně jaksi vylučuje.

Ale jaký je tedy opravdový stav ducha naší společnosti dnes, v listopadu 2020?

S vážným výrazem na tváři si vykračujeme každý den za svým vele důležitým cílem, jsme plni egoismu a pýchy, plni falešné představy o své vlastní výjimečnosti, jsme roztřesení vnitřním neklidem a každý večer se choulíme v brlozích, opojeni světem falešných realit, rozněžňujících naši dušičku. Generace našich rodičů prdí do gauče u zastaralé, ale velmi účelné dramaturgie současných komerčních televizních stanic, naše generace se opíjí vínem a seriály. Mladá generace jde zdatně v našich stopách.

“Čistému vše čisté. Avšak poskvrněným a nevěřícím není čisté nic, ale jejich svědomí je poskvrněné. Veřejně oznamují, že znají Pravdu a Dobro, ale svými skutky je zapírají, protože jsou odporní a neposlušní a neschválení pro jakékoliv dobré dílo.”

Titovi

Hledáme vnitřní pocit štěstí, stále a znovu dolujeme z vnějšího světa to nehmotné fluidum, zapomenutý stav prastaré blaženosti, jež se nám ukryl jako jehla v kupce sena pod nánosem požitků a zážitkových akrobacií.

Jsme ale také soucitní, pracovití, ctižádostiví, ve skrytu duše toužící po sounáležitosti, po tichém souznění s našimi bližními, po smíchu a radosti. 

Ve skrytu duše toužíme po Dobru. Je v tom skryta naděje pro naši společnost? Bude to stačit na přemožení celých triád negativních vlastností, vlivů a slabostí jež prostoupily stav našeho každodenního života jako zkázonosná hniloba plod ovocného stromu?

Ve zmatku vlastních myslí již nedokážeme rozpoznat pravé záměry všech falešných proroků, všech zvěstovatelů nekonečného ekonomického růstu, slevových akcí, laciných zážitků, korporátního myšlení, bolševického papalášství, úřednických vlád, zvyšování daní a počtu nařízení, všechny propagátory idejí, jež pod pozlátkem budování hmotně vyspělé společnosti a pořádku utiskují a likvidují opravdovou svobodu duše moderního člověka v tom nejvnitřnějším slova smyslu. ( Ano, opravdu... je to ten nedefinovatelný a nepopsatelný pocit smyslu vlastního Bytí, o kterém jste slyšeli vyprávět..)

Ne, už je nepoznáme po jejich ovoci...je tak třpytivé a zářící, tak přesladké po prvním polknutí.

“Mějte se na pozoru před nepravými proroky: přicházejí k vám převlečení za ovce, ale uvnitř jsou draví vlci. Copak se sklízejí z trní hrozny nebo z bodláků fíky? Každý strom, který nenese dobré ovoce, bude poražen a hozen do ohně.”

Lukášovo evangelium

Přesto, nebo právě proto zapaluji svíčku na Národní třídě. Snad z osobního pocitu správnosti, možná z idealistického snílkovství o tom, že TO má cenu.

Ale všechno je otázkou ceny, že ano? Za kolik jsme ochotni prodat svoje ideály, jakou cenu má naše svědomí, náš čas, jaká je hodnota našeho života? Je jedno, zda se jedná o kariérní výhody pro mne a mou rodinu nebo podpis toho či onoho dokumentu nebo manažerský plat za zaprodání své dušičky v korporátním marasmu. Hlas svědomí lze již od počátku věků utišit cinkáním dukátů, možností pohodlného života a šimráním po uzdičce naší pýchy a domýšlivosti.

“K výkazů ztrát..připiště sebe..že jste jen couvali, mlčky a kvapně..”

Karel Kryl

Co tedy pro nás znamená svoboda, když nás svírá past ekonomické totality? Dáme lidem práci...nabídek je spousta - přibírá Amazon, potravinové řetězce. Pracovat jako prodavač nebo skladník  v hobby marketu je přece snem každého mladého muže na létající hrazdě. Policie, požárníci a brokerské firmy..ti všichni potřebují nové čerstvé maso. Práce je tedy dost. Jak však lidem zajistit spolu s prací a materiální zabezpečeností, také pocit důstojnosti, svobody, užitku a sounáležitosti s celkem, to je to, oč tu běží. Ach to svědomí, ta hnusná, zastaralá věc mrskající sebou v teráriu našich pocitů!

“Když podrobíme své svědomí drezůře, políbí nás vždy, kdykoliv nás bude kousat.”

Friedrich Nietzche

Sílou našeho národa, silou člověka, jež je schopna čelit všem pobídkám k marnivému kupčení s morálními zákony je duchovnost, nevědomá síla a vůle po pravdě, hluboce v nás zakořeněná, nyní však otupená opilou letargií na slunci požitků se vyhřívajícího ještěra. Možná.

Možná si ale stále myslíme, že se vším vyjebeme, Pěkně po staru, svým chytrolínstvím, lstivostí, agresivitou, předstíraným nadšením, sladkým očekáváním, že to nějak dopadne.

Vyjebeme s konkurencí, se svými nadřízenými, se svými voliči, s výší svého příjmu, se svým volným časem, se svým životem. Nevyjebeme. Život bez duchovních hodnot, bez ideálů, vždy vyjebe s námi. Pokaždé když večer uléháme ve svém kutlochu obtížení svými radostmi a starostmi, tak to tušíme. A každé ráno znovu vstaneme a snažíme se nějak vmáčknout ten svůj živůtek do tabulky nejistých hodnot, založených na pravidle “má dáti - dal.”

Co tedy dál? Když jsem řekl A, musím říci i B, jak řekl kdysi jeden náš prezident. Nevím. Ale jistojistě o tom budu přemýšlet.

Oj Duběnko, dnes se cítím nějak “wetterkrank..

“Nemám v ruce návod, jak zařídit, aby život na Zemi byl hezký a všechny bavil. Vím pouze, že je projevem trestuhodné pýchy, pakliže si někdo myslí, že takový návod v ruce má a že jím mechanický a účetně prokazatelný růst všech ekonomických parametrů.”

Václav Havel