Amici miei

Moji milí přátelé mne dokáží vždy potěšit. Kochám se potají jejich rošťáckými názory a řinčící Pravdou, jež si hýčkají a pečlivě střeží jako nový osobní automobil nebo koženou sedací soupravu.  

Tuhle se mně jedna dobrá duše zeptala - ač se většinou bavíme jen o rybách ženských a sportu - a koho vlastně budeš volit?

Vyslovením jména mého kandidáta se strhne lavina emocí, všechno svinstvo světa se vznáší ve vzduchu a vibruje prostorem jako zatuchlý smrad dávno mrtvého hříšníka.

“Pché, tohodle…?!

“Tohle!” vyslovuje jméno svého kandidáta, “to je premiér!”

“No já ti nevím…” snažím se tenhle rozhovor diplomaticky  a třeba i bez vyslovení “Své Pravdy” zamést někam pod kola protijedoucích aut. Ten kluk, to dobračisko, můj přítel je ale horká hlava a potřebuje si ulevit. Jako občas každý. Odplivnout ten přebytek informací, klokotající v našem moku mízním a agresivně žádající o vyjádření v myšlenkách, pocitech a názorech.

“Hele, ty se furt vznášíš v nějakých vzdušných zámcích, prober se už, prosím tě...je načase, aby sis na některé věci vytvořil Názor, co si třeba myslíš o spalovacích motorech?”

Dostává se do správného varu, klokotá to v něm a bublá. musí to ven. Je to stejný jako s přebytečnou sexuální energií nebo nestrávenými zbytky potravy. Musí to ven.

Minuta nenávisti začíná. Mám velkou chuť se přidat a taky si zanadávat, sprostě klít a obvinit někoho nebo alespoň něco za ty všechny sračky, ve kterých se naše společnost nachází. Potlačím to v sobě. Je krásný podzimní den a já nechci plýtvat energií. A nebo nás naše minuty nenávisti nabíjí, když ze sebe vyvrhneme všechen hněv a zlobu na něco konkrétního, existujícího? Spíše naopak, vyprazdňuje nás a vytváří z nás bezduchá monstra a negativní energie jen posiluje zdroj jeho záření, ať už jsou ilumináti, upíři nebo obyčejný lidský strach.

“Podívej se na toho kreténa před námi, tomu už dávno měli sebrat řidičák, je starej a jezdí jako šnek, na silnici nemá co dělat. No, já už bych třeba spalovací ve městě dávno zakázal a vydal bych nařízení tohle a tohle, oni prostě musí pochopit, že my chceme…”

V duchu jsem se zalekl téhle rétoriky z úst běžného občana.

“Ale chlapče, vždyť nejde o to, aby nám stále někdo něco nařizoval a vydával nové a nové zákony, jenom proto, že vyhrál ve volbách. Stát nestojí nad přirozeným řádem věcí, ale samozřejmě, jeho velkým úkolem je určovat, co je prospěšné pro naše blaho, ale spíše doporučením a ukázáním možnosti nové cesty spíše než příkazem nebo nařízením, každý z nás má v sobě přece přirozenou touhu po lepším a kvalitnějším a smysluplnějším životě, po pocitu sounáležitosti a hlavně aktivní spoluúčasti na tom všem…”

“Ale co to kecáš, ty jsi fakt idealista, ne vlastně jsi blázen a navíc my Češi jsme žumpa Evropy a neplatí na nás nic jiného tvrdá nařízení, jinak budem pořád všechno ochcávat a ochcávat..”

Možná má pravdu, možná se mýlí. Nicméně postupně přehazuji nenápadnými přesmyčkami rozhovor na vedlejší a vedlejší kolej až jsme najednou zase u fotbalu, rybaření a ženských. Nakonec se shodnem na tom, že řemeslo má zlaté dno a že český ručičky jsou zlatý. 

Ni, ještě, že jsem na něj nevybalil třeba tenhle citát od Ericha Fromma:

“ Společnost a rodina jako jeí psychosociální činitel musí řešit obtížný problém: Jak zlomit vůli člověka, aniž by si to uvědomil? Leč pomocí složitého procesu indoktrinace, odměn, trestů a vhodné ideologie vyřeší tuto úlohu vcelku tak, že většina lidí věří, že se řídí vlastní vůlí, a neuvědomuje si, že jejich vůle sama je napodmiňovaná a zmanipulovaná.”

Nic, jedem dál.

“Stay unique..!” kladl nám na srdce Frank Zappa při svém koncertu v Praze v roce 1991.

Nakolik jsme si jeho slova vzali k srdci mohou posoudit asi jen hlavy akademické a všemi mastmi mazané. Vzali by množinu A a udělali z ní halucinogenní číselný graf, ten by pak podali kolegovi se slovy: “Jáchyme, hoď to do stroje!”

Unikátní, unikátní...hmmm. “A počítá se tam, že umíme vypít deset piv a sníst kilo vepřovýho, pane učiteli?”

Tak určitě jsme světoví, známe všechny seriály na Netflixu a umíme si objednat tenisky z Číny, jsme taky občansky a politicky uvědomělí,neboť víme moc dobře, co je dobré pro nás a taky pro ostatní a taky víme kdo je zlý a kdo nás má rád, jako vlastní tatíček.

Jsme také moc,moc chytří - moc dobře víme kde a jak levně a dobře nakoupit, co se vyplatí a co ne, a vo to de, co?

Jsme hrdí na své judisty a kajakáře a nacionálně sebejistí, protože s naprostou jistotou víme, že čmoudy tady nechceme. Ať už to znovu znamená cokoliv.

Kriste pane! Když si představím tu hordu Arabů nebo jiných primitivních existencí, jak s vyceněnými tesáky hladově číhají za hranicemi, připraveni nás oloupit o všechny ty blahobytem a bezstarostností vonící prdy, tak na mně jdou mdloby.

Ježíší Kriste, ty kluku jeden mezkovitý, jak jses ty nuzáku v bederní roušce propašoval do mluvy prostých občanů, kolikrát za den vlastně nevědomky vzýváme spasitele, my hrdí ateisté, Kristova Noho, Ježíší Mária, tak už toho nech!

Tak či tak nás mám rád. Jsme jako děti s dobrým základem, jež musí vyzkoušet každou vylomeninu, kterou kolem sebe vidí. Ať už pro tu zkušenost nebo jen pro pobavení, pro vytržení z té beztvárné, ohlupující a přesycené nudy.

Tak děcka, vy klacci nevychovaní, nemyslíte si, že už nebylo to představení s bolševickýma příšerama v modrých oblecích spasitelů dost dlouhéééé? Neměli už by projednou zmizet v té nejhlubší a nejsmradlavější žumpě, někde na konci světa, v temném a zlověstném kraji bažin a pekelných zvuků?

Tak už se trochu srovnejte nebo vás vezmu koštětem. Chápu, že nečtete Respekt, ale k tomu, abyste se vycítili hnilobný čertovský smrad  zkažeností a úpadku lidské přirozenosti přece nepotřebujete študovat, kamarádi. Lůkněte jim do očí a pokud vám ještě zbylo trochu toho lidského teplíčka v těle, ucítíte nepříjemný tlak kolem žaludku.

Jsme unikátní směsicí prehistorických příšer s normalizační rakovinou v krvi. infikující další a další generace pozvolným, ale trvalým mravním rozkladem, ale také společností mladých, zdravých mozků, nezatížených dogmatem, ale často křehkých a bezbranných vůči nenápadné tyranii informačně - průmyslového věku. 

Jsme nenápadnou duchovní silou zmrzačené Evropy, jež se sklání a sklání, ale nikdy se nezlomí. Stále v nás věřím.

Ale to jsem trochu odbočil, jde přece hlavně o naše názory, názory,názory!

Může mít náš názor, jež není podložený příslušnými informacemi, kritickou vahou a diskuzí, nějakou váhu? Může mít například veřejný průzkum mínění nějakou cenu? Těžko. Názory, vyjádřené v průzkumu veřejného mínění a ve volbách ustanovují nejhorší, nikoliv nejlepší rovinu lidského úsudku.

Běžný občan zavalený prací a zábavou nemá čas, energii ani vůli na to, aby si někde sháněl k aktuálním tématům doplňující a relevantní informace.

A tak již nemáme, moji milí přátelé, mnoho možností jak si vytvořit názor nezatížený hypnoticky působícími aktualitami nebo konkrétním ekonomickým dopadem na naši vlastní kapsu, se kterým souvisí ten tolik omílaný blahobyt. A tedy štestí a pohodička.

Vašnosto, nemohl bych se vypařit na čtyřicet dní do pouště, abych si ty kandidáty na naše budoucí vládce řádně rozmyslel? Čtyřicet dní a čtyřicet nocí bez manipulativního přísunu informací, to by byly žně intuitivního myšlení. Ale taky řádný absťáček.

Zastavení jedu masové sugesce bude mít na spotřebitele odvykací účinek jen málo odlišný od odvykacích příznaků u drogově závislých osob.

Ne, ne žádný takový, budeme volit hezky podle emocí, budeme se řídit primárním výkřikem našich hladových duší. Mnoho lidí se rozhoduje podle toho, kdo je jim v televizi nebo na billboardech sympatický, není to jednoduché samozřejmě, emocionální nezávislost a jasné, kritické myšlení je výsadou opravdového zlomku lidí a hypnotizující metody používané v politické propagandě jsou přesně mířené, destruktivní a účinné.

Ježíší, já fakt nevím koho, to je samej zloděj, feťák, populista a chleba stále o dvou kůrkách..Ta hrozivá frustrace z toho, že jakmile odhlasujeme kandidáta, tak už nemáme žádný vliv na další chod událostí a stáváme se bezmocnými pozorovateli, pasívními diváky a zároveň i hlavními aktéry dramatu, jehož děj se nám vymknul z rukou. Tak zase za čtyři roky, to jim to ukážeme, všem!

Henry Miller kdysi někde napsal, že pokaždé, když si čte zprávy, připadá si jako by pocházel z jiné planety. A to chudák ožebračený, četl jen noviny, potištěné listy papíru, které jsou dnes akorát tak dobré na rozdělání pořádného ohně, schopného ve svých plamenech pohltit všechny žvásty světa nebo přinejmenším sežehnout buřty ze stoprocentního masa.

Co by asi řekl televizi, kde divoká monstra s psychopatickýma očima blábolí o světlých zítřcích, ke kterým dokráčíme jen pod jejich vedením, jak rajská hudba pro naše uši, jak podmanivé tóny krysařovi píšťaly. Ach Henry, ty svatý zpustlíku, posílám integalaktický pozdrav o aktuálním stavu lidské duše, ty všiváku, všemi mastmi mazaný.

 Ale víte co by byl ten největší trest pro vnímavou, citlivou a empatickou bytost z jiné planety? Spoutal bych tu potvoru, stejně jako nenapravitelného násilníka z Mechanického Pomeranče, kovovými udělátky bych mu  rozevřel oči dokořán a nutil ho dívat se byť i jen pár hodin na předvolební debatu. Jaké vlny studu, smutku a ponížení by se valily z jeho nitra, jaké chuchvalce hnisu by mu stékaly z očí, uší a kůže, jaký pocit opovržení nad lidskou rasou by vyvstal v té jemné a láskyplné bytosti!

Amici mei, moji milovaní přátelé, dychtím po vás, kam jste se mi ztratili v tom bordelu, řinoucím se mi z hlavy. Tak se mi zdá, že taky nebudu klidný dokud to nevyplivnu, co?

Tak ji, jedeme dál, tuhle si dáváme retko s kamarádem v malebných exteriérech Starého Města, plkáme a šlukujeme z plných plic.

“Tak poslouchej přítelíčku, ty jsi asi jediný levičák, se kterým se bavím, ale stejně tě mám rád, ty vole retko a kafe, to je parádička..”

“Ale já nejsem levičák, vole, možná religiózní humanista - demokrat, co nemá rád útlak na lidství v jakékoliv formě…”

“Ale hovno, jsi levičák a basta” řekne a vyfoukne ukázkový obláček cigaretového kouře jako potvrzení právě vyřčeného,” podívej na toho vola”, ukáže na projíždějícího cyklistu, řítícího se uličkami města s odhodlaným výrazem, nadopovaný endorfinem, “ ty vole, to je nejmíň, za chvíli budou ty přiblbla chtít, aby jim patřilo celý město (nevím, jestli těmi přiblbly myslí cyklisty nebo levičáky), “jestli chtěj jezdit na kole, tak ať mažou na venkov..”

Crvnkne nedopalek na silnici z kočičích hlav a čeká na mou reakci.

“tak třeba ve Skandinávii to je úplně běžné, že se lidi ve městě pohybují na kole” snažím se rozvinout diskuzi, jež by nám možná mohla pomoci dopátrat se pravdy. Tedy kdybychom byli opravdu emocionálně vyrovnaní. s kritickým a jasným úsudkem na všechen ten život, co se kolem nás řítí.

“Ty vole Skandinávie, ta je úplně nejhorší, to je totální levičácké peklo, totální byrokratické impérium hrající si na ráj na zemi”, vytahuje z krabičky další retko s pravého virginského tabáku, zapálí si a mocně, z plných plic, z celým svým přesvědčením si potáhne a pokračuje - “ jasně, všichni budeme strašně uvědomělí a zodpovědní, spasíme svět tím, že budeme třídit odpad a jezdit na kole, planeta je modrá, vole, ne zelená..A nakonec to skončí tak, že ti tvoje vlastní dítě řekne, že ještě neví jestli je chlap nebo ženská, že si to ještě nerozmyslel, ty vole, kam se ten zkurvenej svět řítí..?”

“Ale hombre, tak špatně zase nebude, myslím, že je dobře, že je tady nějaké povědomí o ekologickém přístupu k životu…”

“Vždyť jsem to říkal, že jseš levičák” zasměje se

Kolem právě projíždí hebkou černí blyštící se Range Rover, v němž sedí prototyp krásné a inteligentní ženy ve středním věku.

“Tak jasně, tak špatný to tady zase není” prohodí s uklidňujícím úsměvem, “ furt jsou tady holky, šampus a chlebíčky”

“muzika a obrazy”

“A knížky, ty vole teď jsem četl parádu, to ti povím..”

Smějeme se, trochu láteříme, kujeme pikle, dýcháme, žijeme a pracujeme a je to vlastně úžasný pocit tady být, v těch kulisách Staré Prahy, v tom neuvěřitelném prostoru dávno zaniklého světa pozorovat všechny  ty lidské bytosti, střežící si svoje fidlátka a dukáty a pocity, gesta, energii a názory… 

ve freudovské definici je převažující charakter naší civilizace anální, což nezní moc optimisticky, ale naštěstí to nedefinuje naše libida, ale jakousi nevyvinutost, neurotickou potřebu střežit si každou vteřinu přítomnosti své poklady na Zemi.

Na lavičce pod starou lípou sedí dva bezdomovci a podávají si placatku vodky jako nějakou svátost, kolem projde ukázková páreček s velkýma, barevnýma taškama z Pařížský a nechají za sebou nádhernou vůni bohatství a bezstarostnosti.

Hned za nimi přichází řemeslník s koženou brašnou přes rameno a s cigárem v koutku úst. Trochu ustrašeně, trochu pobaveně na nás kývne.

“Zdravím pánové” říká, aniž by vytáhnul kouřící retko z huby, “jdu na ten kotel”

“Paráda, už na vás čekáme jako na smilování boží” 

Paťák odhodí vajgl na silnici z kočičích hlav a jde na to. Je to frajer a pan nepostradatelný a ví to. Je cítit potem a kouřem, ale také člověčinou a lidskostí. Doufám, že potrvá ještě alespoň tisíc let, než nahradí všechnu práci stroje.

Pestrobarevný svět do mne stále vniká, hraje všemi barvami, roztáčí odlesky obrazů a představ, naříká a kvílí, raduje se a zpívá.

Bohatí, chudí, hladoví, sytí, pyšní i skromní, kapitalisté, marxisti, tuláci, inženýři, umělci, bílé límečky korporací, živnostnící, lékaři, policisté, továrníci, pokladní, skladníci, dělníci, prodavači, hostinští..ano, dokonce i úřednící, politici, lobbisti, mafiáni… vy všichni jste moji přátelé. 

Vy jste sůl země. Ale když ztratí sůl svou chuť, čím se zase osolí? Nebude už k ničemu, jen se vyhodí a lidé ji pošlapou. Vy jste světlo Světa. Tak ať vaše světlo září před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu Prozřetelnosti. Zbavte se předsudků a okovů morbidních zvyků a vyražte směrem k Dobru, jež je v každém z nás, a jež stojí nad hamižností, pomlouvačstvím, vášněmi, falešným mesiášstvím, povýšeností, lží, apatií, sobectvím, chaosem a nenávistí.

Tak koho budeme volit, Karle?

Je to na tobě, ty kluku nanicovatá, hlavně se soustřeď a zhluboka dýchej...nevyšiluj, s ničím furt nebojuj, buď klidný a nebojácný, vždyť to jediné, co můžeš ztratit je tvé vlastní Svědomí.

Řečeno mírně religiózně či esotericky, tedy ne příliš srozumitelně.

5Řečeno lidově: “Nebuďte volové, vyserte se na zlobu, agresi, strach a závist a odhalte to lepší ve vás, to co ve vás trylkuje a poskakuje jako ptáček v kleci, čekající na otevřená vrátka. I za cenu, že to potom nebude dokonalé. Bude to však pestrobarevné, rozmanité, pohybující se, decentralizované, osobité a živoucí. A ne strnulé, technokratické, falešné definitivní a zhoubné.