Boxer - Kapitola první – pracovní dopoledne.

Byla neděle devět hodin ráno.Pomalu se probíral s neúprosné a nic nedarující kocoviny - úplně sám.Nastal bod nula, úplný začátek světa, jeho zrození a on vstával do pulsující skutečnosti.Ne,tak dramatické to opravdu nebylo, byla to úplně normální kocovina starého výčepního Boxera.

Boxer,ten vrásčitý, pivem zhořklý a kořalkou ošlehaný frajer,ten věčně šprýmující bohém,schopný po     několika pandulácích udělat za výčepem stojku, tak tento padesátiletý čišník ze staré školy točil pivo jako křen v hostinci U Mamlasa už desátý rok.

Ale teď musel vstát. Čekala ho další šichta a žíznivé krky okupující každý den jeho lokál, mu ani dnes     neodpustí ani minutu zpoždění. Kousnul se do rtu a jistým krokem došel k lednici, ve které čekalo jedno zlatavé, ledové překvapení. To, že se za chvíli cítil líp ho  nepřekvapilo.

V hospodě bylo zahuleno, hořký, mastný vzduch se tam povaloval jako hustý dým a obaloval jeho tělo  malátností. Zkrz zpola zastřené žaluzie tam pronikalo slabé sluneční světlo. Byl zvyklý na přítmí, přímý svit slunce vyvolával pocit na zvracení, kurva co jsem to chtěl udělat. Jeho myšlenky se na okamžik zastavily při pohledu na nevyklepaný popelník. Mezi nedopalky a zbytky popela mu zableskly hlavou vzpomínky.

Vzpomínky na Hotel U supa, kde zdárně začal svou číšnickou kariéru, na svou matku myjící nádobí s cigaretou v koutku úst, viděl svou první holku, kouřící jednu za druhou. Kurva,všichni umřem na rakovinu plic, řekl si, aby ukončil své nechtěné vzpomínky a vize týrající jeho kocovinou zkroušené nitro.

Když vyklepal a umyl všechny popelníky, prostřel stoly a vynesl odpadky, natočil si pivo a zapálil cigaretu.

Po prvním loku ho v hrdle zamrazilo, pocit jako při prvním vniknutím do skrýše rozkoše, zahřálo ho jícnu a poté v žaludku, starý Boxer se začínal probouzet k životu. Ještě jeden šnyt a za pípou stál jiný, lepší člověk.

Je před jedenáctou a hostinec se začíná plnit prvními hosty, známými tvářemi, bohémy, důchodci a alkoholiky.

„Hoď mi sem jeden zlatavý zázrak“ povídá Boxerovi vlasatý Karel, hrající si na zkrachovalého básníka. Je mu už přes třicet, vypadá na čtyřicet a ať je venku horko nebo mráz chodí v bermudech s palmami a v sandálech.

Ze svého bytu to má k Boxerovi nedaleko, stačí mu jen přeběhnout cestu a už je v bezpečné a pečlivé náruči tohoto dobrého člověka.

„Včera jses pěkně rozsekal Karle, doufám, že si pamatuješ na tu poslední rundu, kterou jsi mi nezaplatil“?!

Karel se usmál a jeho modré oči se třpytily. Nepamatoval se na žádnou rundu.Nechtěl si už pamatovat nic a zoufale se o to snažil pomocí chlastu už desátým rokem. Dařilo se mu.Usmál se na Boxera, ale neřekl nic.

Boxer věděl, že souvislou větu z něj dostane až po třetím pivu.

Dva chlapi přišli na kafe, další dvě dámy v letech na stříček a několik studentů z nedalekého gymnázia se zastavilo na limonádu.pomalu začínala doba obědů.Boxer kmital a lítal, točil a roznášel,bedlivě pozoroval a pečlivě připisoval a radostně počítal. Poslouchal s úsměvem nadávky starého kuchaře Václava, když si objednal někdo něco extra, rafinovaně rozděloval práci dvou mladým servírkám, které mu s obědy vypomáhaly.

Obědy skončily, v hostinci zůstal jen Karel, který nenápadně pozoroval dvě servírky sklízející nepořádek na stolech..