Svoboda v postdemokratické společnosti

Co je dnes opravdovým měřítkem svobody? Svobodné volby? Irelevantní. Hýřivé reklamní kampaně útočící na nejnižší lidské pudy vítězí. Možnost nákupu výrobků všech značek? Již od druhé poloviny devadesátých let zcela nepotřebná věc.

Možnost cestovat? Hmm. ano. Většina obyvatel této země, ale míří na stejné pláže jako před třiceti lety.

Chceme žít, pracovat a vzdělávat se ve svobodné, kultivované společnosti, mít možnost se spolupodílet na vytvoření harmonické a šťastné pospolitosti lidí, kterou netrápí životní bída, násilí, hněv ani žádné jiné projevy necivilizovaného Světa? Utopie.

Vyměnili jsme svobodu za ekonomickou prosperitu a svůj čas i životy jsme zaprodali zvyšování něčeho abstraktního jako je HDP.  Marníme svůj čas honbě za blahobytem, vytvářením hypotetických krizí, nenávistí k odlišným názorům druhých, máme názor téměř na vše a jen my volíme ty správné politické strany.

Nechme však kecy stranou.

Pojďme se podívat na naši svobodnou společnost smutně a bezvládně umírající v kleštích ekonomické totality očima šedesátileté ženy - důchodkyně. Ženy, která se narodila v padesátých letech, o politiku se nikdy nezajímala, vždy byla jedním z davu nevědomých, těch pro které se nic nemění, ať jsou u vlády ti či oni. Helena je v důchodu - ten činí šest tisíc korun. Po čtyřiceti letech tvrdé práce chvályhodná odměna. Ale to nebudeme řešit, měla prostě šetřit. Zkrátka na život ji to nestačí a tak klopýtá od práce k práci, tu prodává v trafice, tam plete pohřební věnce nebo uklízí u někoho doma.

Až jednoho dne narazí na lákavou nabídku práce - řetězec Tesco nabízí 85 Korun Českých za doplňování zboží do regálů. Příjem otroků může začít - pojďte vy všichni nepotřební, staří, zoufalí a neschopní. My vás zaměstnáme za královskou odměnu. No a protože je to asi o dvacet korun více než v předchozím zaměstnání (ano, opravdu se píše rok 2017), Helena neváhá a práci přijímá. Pokorně a s radostí přijímá rady ženských z ulice, které mají důchod docela vysoký a tak už do práce nemusí..

Heleno, perfektní práce na zimu, v klidu si doplňuješ zboží do regálu, pět hodin denně, pohodička..

Jsou čtyři hodiny ráno, budík nemilosrdně řinčí, takže vstávat, nová práce čeká. V šatně, kde to zapáchá ženským potem a čpí zlostí, na sebe natáhne firemní trikot a ještě než se stihne rozkoukat nebo se seznámit se svými kolegyněmi, které ji místo pozdravu nevraživě pozorují, už před ní stojí velikánská paleta se zbožím, šanon s čárovými kódy. Stojí na chodbě mezi regály, v neživém světle zářivek pozoruje bledý obličej své kolegyně - nadřízené. Ta už se od doplňování zboží dostala k funkci hlídače těch co doplňují. Fanatická, bezohledná harpyje, jež bude sloužit ve své nekonečné hlouposti a strašlivé důslednosti všem systémům a ve všech dobách. Bezcharakterní a hloupá lidská bytost, která vždy znovu a znovu využívá svého patolízalství, svého nízkého charakteru k tomu aby pomáhala zotročovat lidskou duši a její právo na svobodu a slušný život. Korporace, stejně jako tenkrát strana, se neptá na to kdo je či není v právu, zajímá ji jen zisk a snižování nákladů za každou cenu. O lidský zdroj jde samozřejmě ze všeho nejméně. Je nahraditelný. A obzvláště v krajích s vysokou nezaměstnaností za opravdu dobrou pořizovací cenu.

Ale zpět k regálům a paletám...První den vyloží Helena celou paletu zboží, stihne se pohádat se svou nadřízenou (v šedesáti už se nechce nechat ponižovat a osočovat z nedbalé práce, vždy svou práci konala s pečlivostí a neznala odpočinek), když přijde domů spadne do postele jako špalek a unavená k smrti sípe na posteli v polospánku. Celou noc myslí na přicházející den a kolegyni a palety zboží. Rozhodně se nevzdá. Příští den smířená s nepochopitelnou nevrlostí a špatnou náladou svých kolegyň vyráží znovu do práce a snaží se, úporně se pere s neznalostí zboží a párováním s čárovými kódy, přehlíží komandování té odporné hyeny, myslí na těch 85 Korun a na to, že nepatří do starého železa a že přece k něčemu je, ještě je stále tady a naživu a má právo na slušný život... 

Má na to vůbec právo? V nemilosrdném kapitalismu pokřtěném ideou demokracie a svobody nemáme žádná práva. Máme možnost být úspěšní nebo neúspěšní. Máme možnost být na straně vítězů nebo jako Helena, na straně poražených. O těch se samozřejmě ve Forbesu nepíše. 

Tak či tak druhý den Helena zabojuje a vybalí dvě palety. Stejně tak třetí, čtvrtý i pátý den. Sedmý den jde na kobereček a dostává padáka. Dvě palety jsou málo.Znelíbila kolegyním nebo byla nedostatečně průbojná? Tolik se snažila, teď sedí doma na posteli a pláče. Je k ničemu, stará, neschopná a bez peněz. Lidská důstojnost je v háji, svoboda a demokracie jsou teď naší hrdince naprosto k ničemu. 

Mám rád tuhle dobu. Jsem mladý a zdravý a můžu nastartovat auto a bez ukazování pasu dojet až k Atlantiku. Můžu letět do Ameriky. Můžu měnit telefony jako fusekle. Můžu odevzdat svůj hlas ve svobodných volbách. Můžu si vybrat práci, která mě baví. 

Taková krásná pohádka se šťastným koncem ze svobodné a demokratické společnosti.

Druhá strana mince jsou Heleny naší doby, přehlížené a pro úspěch milující společnost neexistující lidské bytosti, nemilosrdně vykořisťované vládnoucími korporacemi za mrzkou mzdu.

Nejnižší nezaměstnanost v historie, růst DPH...sračky padající z úst politiků. Kosti rozhazované po tunách hladovým psům.

Mám strach o naše životy, jež se budou rovnat ekonomickým jednotkám, mám strach o své blízké, o všechny lidi, jež ve shonu za vyšším výkonem zapomínají na opravdové hodnoty vyspělé společnosti - lidskost, soucit, láska.

Amen, pravím vám...